Zákon o pojišťovnictví: Zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“ Dělají si z nás legraci?

Author: Debbie Janssens on Flickr.com; License: https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/; Mods: Photo croped

Sdílejte

Komu má posloužit novela zákona o pojišťovnictví? Zákazníkům? Pojišťovnám? Zprostředkovatelům? Odpověď je sice trochu složitější, ale jedno je jasné ihned. Všechny změny a regulace jsou pouhým bojem o to, kdo bude ovládat naše peněženky. Máte pocit, že se vás to netýká? Tak čtěte dál!

Vláda v polovině března schválila novelu zákona o pojišťovnictví a dohodla se také na regulaci provizí u životního pojištění. Třaskavý materiál, kolem kterého je dlouhodobě velký humbuk, čeká ještě proces schvalování v parlamentu. Proč tak velké emoce u něčeho, co má srovnat české zákony s těmi unijními? Samozřejmě jde především o prachy. Kdo je nemá, křičí. Kdo je má, křičí ještě více, aby mu je náhodou nesebrali. A někde dole se krčíme my, o jejichž peníze se přetahují finanční poradci s pojišťovnami. Podívejme se na to, jak nám obě strany říkají jen to, co se jim hodí do krámu. Celou pravdu nám neřekne nikdo.

Argumenty pojišťoven: Přebouchávání pojistek

Za bouchačem si mnozí z nás představí maníka z posilovny nebo z tělocvičny. Ti mladší si ještě vzpomenou na floutka ze sídliště, kterému nebylo radno zkřížit cestu ani ve chvíli, kdy měl zrovna dobrou náladu. Těmi nejnebezpečnějšími týpky jsou ale bouchači pojistek. Když mají dobrý měsíc, zvládnou jich i desítky. Většinu z nich přitom tvoří „přebouchané“ smlouvy, tedy nové smlouvy u klientů, kteří už nějaké životní pojištění měli uzavřené. Obyčejný člověk přijde o desítky i stovky tisíc a poradce má vyděláno.

Zatímco teď je doba, po kterou musí smlouva trvat, aby dostal poradce plnou odměnu, dva roky, nově to bude pět let. Pojišťovny se přitom snaží, aby mohl poradce v každém z těchto pěti let dostat pouze 20 % slíbené provize. Takový mechanismus má prý chránit nás, obyčejné lidi, protože pro bouchače už nebudeme dost atraktivní.

Je to ale pravda? Životní pojištění funguje na zvráceném principu. Během prvních let platíte pojišťovně něco jako válečné reparace. Po delším či kratším boji jste podlehli a nechali si vnutit to či ono životní pojištění. Protože pojišťovna musela na toto vítězství vynaložit určité náklady, platíte první roky právě ony reparace. Teprve po čase vás vezme na milost a nějaké peníze vám blahosklonně ponechá na účtu. V současnosti pojišťovny vyplácejí zprostředkovatelům provizi ve výši až 200 % ročního pojistného, a to okamžitě v plné výši. Pokud projde povinnost vyplácet každý rok pouze 20 % provize, vymíní si velké zprostředkovatelské firmy navýšení provizí. Třeba na 300 % ročního pojistného, které se rozloží do pěti let. Reparace nebohého zákazníka se tedy logicky budou muset zvýšit.

Argumenty zprostředkovatelů: Pojištění podraží

Zajímavé je, že podobně argumentují samotní finanční poradci a zprostředkovatelé životního pojištění: Samozřejmě, že naši poradci jsou poctiví a budou na změně biti. Ti druzí jsou ale pěkní syčáci, na ty si dejte pozor! My ne, to oni si vyjednají vyšší provize a budou dál týt na úkor důvěřivých lidí…úsměvné, že? Čím ale ještě argumentují poradci a jejich cechovní organizace? Nelíbí se jim především fakt, že tato regulace se má týkat i takzvaných rizikových pojistek. To jsou takové pojistky, u kterých si člověk nic nespoří a u kterých všechny jeho peníze jdou jen na to, aby se zabezpečili proti nemoci nebo úrazu.

Tyto pojistky mají svůj velký smysl a měl by je mít prakticky každý. Podle finančních poradců povede rozložení provizí do pěti let k zakonzervování trhu. Pojišťovny se nebudou muset snažit bojovat o zákazníky a nabízet výhodnější smlouvy. Budou je prý mít ve svém smrdutém chlívečku pěkně uvázané, takže něco jako čerstvé seno, aby ovečky neutekly k sousedovi s lepším servisem, se konat nebude. A je to přitom prý zbytečné. Považte, zákazník přeci neplatí nic do investic a není zde tedy žádná spořicí složka, na které bychom ho mohli okrást! Pravidelná změna pojišťovny se zde tedy podle našich „finančních expertů“ a jejich unie vyplatí. Zákazník totiž získá lepší podmínky. Pojišťovna třeba přestane rozlišovat čtyři typy infarktu s tím, že platí jen za ten smrtelný, ale konečně vyplatí peníze i za lehčí průběh.

A tuhle idylku, která už nyní na trhu funguje, prý nový zákon pošlape a uvrhne nás zpět do dob dávno minulých, kdy zákazník byl obtížným hmyzem, který mrzutě bzučel na znuděného pracovníka klientské linky. „Jaká hanba!“, chtělo by se snad vykřiknout. Pojďme si ale tuto argumentaci trochu rozklíčovat: „nebudeme-li mít provize za přebouchávání, nebudeme prodávat. Zmizí tak motivace pojišťoven nabízet lepší produkty (lepší provize?) a zákazník na tom bude bit.“

Jenže ouha. Co už nám milí poradci neřekli je fakt, že pojišťovny mají u svých smluv takzvané čekací doby. Ty se pohybují od několika měsíců po několik let a znamenají jediné. Pokud se v této čekací době od podpisu smlouvy projeví příznak nemoci, nebude pojišťovna za tuto nemoc vyplácet žádné peníze. Přebouchávání rizikových pojistek, které „zákazníka nic nestojí“, ho tedy může reálně vyjít pěkně draho. Protože si poctivě platí pojištění, očekává, že pokud se mu snad něco stane, vyplatí mu pojišťovna dostatek peněz, aby se mohl s novou situací poprat. Najednou ale zjistí, že „je v čekačce“ a že dostane kulový. Ovšem podle pánů poradců se „v rizikovém pojištění nevytváří žádné odkupné, nedochází ke „spoření“ peněz a není zde žádná forma státní podpory. Veškeré platby klientů jsou spotřebovány pouze na krytí rizik, jako třeba u povinného ručení. Proto přechod ke konkurenci klienty nijak nepoškozuje,“ tvrdí například například zde. Inu, každý asi vidíme poškození v něčem jiném.

Zákazník je vždy na posledním místě

Tento krátký článek měl ve stručnosti ukázat, že o zákazníka nejde a nikdy nešlo. Nikomu totiž vážně nejde o to, aby se situace radikálně změnila. Dokud lidé sypou, je třeba je dojit, to je klasická poučka všech divokých kapitalistů, kteří se v naší kotlině kdysi uhnízdili a nehodlají se z ní nikam stěhovat. Není totiž kam. Na východě lidé nemají peníze a na západě je dají z ruky jen důvěryhodným institucím. A důvěru na západě ztratíte rychleji, než vás v centru Prahy okrade taxikář. Jediným řešením je zbořit celý systém a zavést placené poradenství. Ale o tom zase příště.

Sdílejte

Komentáře

 

redakce

 
RSS | © Copyright 2015 Finpark.cz