Nákupní sebeklamy: jak šikana stvořila fanouška Applu

Author: Ashok Govind on Flickr.com; License: https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/; Mods: Photo croped

Sdílejte

Nákupních sebeklamů je celá řada. Některé jsou očividné, jiné méně. Žádný z nich však nemá tak výbušný potenciál, jako přesvědčení, že je třeba kupovat značkové věci. Zdaleka nejhorší jsou přitom ti jedinci, kteří jsou většinu života věrní jedné či několika značkám. Jakmile se totiž do hry dostává „značka“, jde veškerá racionalita stranou. Jediným cílem jedince zůstává obhajoba toho, proč je ochotný platit za obyčejnou věc násobky ceny, za kterou by ji koupil ve stejné kvalitě jinde. Po večerech proto u levného vína, na které si po nákupu nového modelu či nové jarní kolekce musel půjčit od kamaráda, spřádá teorie o tom, proč je právě jeho značka natolik výjimečná.

Fanoušci Applu

Nejdále v tomto došli majitelé nepotřebného harampádí od Applu. Nevadí, že každý model telefonu přidá navíc jeden Megapixel u foťáku a dva Gigabyty paměti, aby přitom jeho nový systém sežral o tři Gigabyty více. Nevadí ani, že konkurenční společnosti už jsou ve vývoji o několik let dále. Důležité je, že patří mezi vyvolené, mezi ty, kteří VĚDÍ. „Steve měl vizi. Byl to frajer, kterej si nenechal do ničeho kecat. Nevadí mi, že iPhone není tak silný ve výkonu, vždycky budu kupovat produkty vizionářů,“ kasá se na facebooku fanoušek Applu při sdílení článku o nejnovějším kalifornském sídle firmy. Nepřímo tím světu říká, že on je jedním z NICH, vizionářů s vlastní cestou, kteří se nebojí velkého světa a kterým svět bude jednou ležet u nohou. Když člověk tvrdě maká, neexistuje síla, která by ho zastavila.

Cesta z garáže až na samotný vrchol je stejně opojná pro všechny společenské vrstvy. Pro vesničana, který už pár let prodává životní pojištění v okresním městě, po kterém jezdí Superbem na operativní leasing, aby ve svých parádních lakovkách a obleku na míru náhodou nešlápl do kravince, který co chvíli spadne z projíždějícího valníku. Když bude tvrdě makat, dotáhne to na ředitele a přestěhuje se do velkého světa města krajského. Stejně lákavá je také pro pražské kancelářské krysy, které se sice během života nikam neposunuly, ale vědí, že jednou to určitě přijde. Stejně jako Steve mají přeci vizi. Mají ji před očima každý den, když se po čtyřech přesčasových hodinách lopotí z práce domů. Zhmotňuje se v jediném slovu: rentiér. Úspěšný člověk, který už má léta lopocení za sebou a nyní si užívá zaslouženého odpočinku.

Identifikace s vizionáři všech zemí pomáhá těmto lidem vytvořit si smysl vlastní existence. Potvrdit, že děti na základní škole se mýlily, když jim zařezávaly slipy do zadku a smály se jim, že jsou k ničemu. Hrdý majitel nejnovější verze iPhonu v ceně jedné měsíční výplaty to všem konečně natřel. Zatímco jeho bývalí trapitelé si žijí spokojeným životem ovcí, které musejí při výběru telefonu, tabletu či notebooku poměřovat cenu a kvalitu, on je vlkem, který si přeci už dnes může dovolit pustit chlup. Posvátně tak sám sobě stvrzuje, že jeho život se ubírá lepším směrem než život jeho bývalých trapitelů a že tedy všechno zlé bylo pro něco dobré.

Nezaujatý pozorovatel si přitom nemůže nevšimnout, že zde něco nesedí. Je to statistika. „Vlků“ a budoucích vizionářů je všude kolem nějak moc, zatímco oněch „ovcí“ naopak méně, než by čekal. Proto mu nakonec nezbude nic jiného než konstatovat, že vysoký počet majitelů iPhonů nevypovídá ani tak o kreativitě lidstva, jako spíš o tom, že děti umí být opravdu zlé.

 

Streethopeři: lidé z ulice

Na opačném konci spektra, ale přitom podléhající stejným sebeklamům, se hrdě prezentují všemožní zástupci „pouličního světa“. Hiphopeři, skejťáci, sprejeři a všichni ti, kteří od dětství odmítají establishment a mají blízko k vyjmenovaným skupinám a jejich životnímu stylu. Pro jejich vyčlenění ze skupiny skinheadů, feťáků a punkerů jim budeme říkat streethopeři. Značka je v jejich případě něčím, co jasně definuje jejich vzdor a co je odlišuje od všech těch ovcí (neslyšeli jsme to už někde?), které žijí své nudné životy spoutaní pravidly kupeckých počtů a které jsou pro peníze ochotné pracovat i tam, kde je to nebaví. Streethoper takovými lidmi hluboce pohrdá. Jejich dětem ve škole bere svačiny a vytahává jim trenky až ke krku, čímž už předem určuje jejich budoucí oblíbenou značku telefonu. Nesnáší své rodiče za to, že před systémem ohnuli hřbet a zařadili se do šedého davu, proto jim alespoň čas od času dá výchovný políček a nenápadně jim z peněženky šlohne nějaké to papírové štěstí.

Značka se zde zhmotňuje v podobě bot a oblečení. Je přitom třeba vybírat pouze ty značky, které kdysi vzešly z naší komunity. Vznikly v dobách bájných otců zakladatelů, kteří odložili své surfy a skateboardy a usedli k šicím strojům, aby další generaci dodali to, co potřebuje. Odolné pracovní oblečení: boty vzdorující šmirglu na skateboardu, široké kalhoty a kšiltovky proti slunci. Majitelé těchto firem však brzy zjistili, jak se to doopravdy má se systémem a ovcemi.

Streethoper, který odmítá jakýkoli korporát a řád, jednoduše koupí cokoli a za jakékoli ceny, jen aby ukázal, že on do tohoto světa nepatří. Oblečení je totiž tím nejsnazším identifikátorem a brání tak nadpozemské potupě, totiž záměně s „ovcí z davu“. Jestliže se tedy normální tenisky prodávají za pětistovku, tenisky pro vzdorovité jedince hrdinně odmítající zařadit se do davu stojí tři tisíce, aniž by plnily svoji pracovní funkci. Obyčejné plátěné kalhoty se prodají za dva tisíce a k tomu je třeba přihodit několik triček za lidové pětiklíště a mikin za dvojku. Jinak by si té své výjimečnosti člověk nevážil. Je přitom jedno, že nám oblečení šije za dolar denně nějaký chudák v Bangladéši stejně jako „komerčním“ značkám. Tak daleko z ulice nikdo nedohlédne, streethoper má navíc jiné problémy. Brojí totiž proti velkým nadnárodním korporacím a vykořisťování chudých afrických zemí.

Někteří lidé však nakonec stejně uvíznou ve světě korporátu, přeci jen je třeba na ty hadry nějak vydělat. Aby proto mohli mít stále pocit, že „nejsou jako oni“, vymyslela pro ně Značka řešení. Jednoduše vyrobí košile, „Casual Friday“ plátěné kalhoty nebo decentní business kufříky, našije tam své logo a alternativní korporátní vohoz je na světě. Sice stojí dvojnásobek ceny, než za jaký ho v lepší kvalitě kupují ostatní, ale člověk je v hospodě krytý. „Se podívej, jakej jsem rebel. To je Billabong košile a Vans kufříček,“ kasá se v hospodě před kamarády hrdě třicetiletý rebel z ulice, který má doma dvě děti a na krku rebelku bez práce a hypotéku, kterou bude platit do 60 let.

 

Posedlost značkovými věcmi se sice neomezuje pouze na tyto dvě skupiny. Dokonce ani falešný pocit nadřazenosti a vystoupení z davu není vlastní pouze jim. Ovšem ve vražedné kombinaci těchto dvou faktorů se s fanoušky Applu a streethopery nikdo měřit nemůže.

Sdílejte

Komentáře

 

redakce

 
RSS | © Copyright 2015 Finpark.cz