Vyzkoušeli jsme za vás: čtvrt roku na dně

Author: Ted McGrath on Flickr.com; License: https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/; Mods: Photo croped

Sdílejte

Přemýšleli jste někdy nad tím, jaké to je být chudý? Strašili vás v dětství rodiče tím, že když budete zlobit, vezme si vás ten špinavý soused z vedlejšího baráku? Nebo jste snad sami spadli na dno? Pokud nespadli, máme pro vás dobrou zprávu. Vyzkoušeli jsme si to za vás, takže vy už to zažít nemusíte. A abyste věděli, že nejsme žádní škrti, o zážitky z předpeklí chudoby se s vámi podělíme v následujícím článku. Co se s vámi tedy děje, když jste opravdu na dně?

 

Čtvrt roku jako chudák

Abychom se životu na dně přiblížili co nejvíce, dohodli jsme se s naším redaktorem na tom, že první měsíc dostane minimální mzdu a další dva nic. Rozdíl mu doplatíme na konci jeho sondy. Samozřejmě pouze v případě, že půjde o sondu autentickou. A jelikož realističnost článku zkoumá šéfredaktor a ten má vždycky pravdu, i když je zrovna pomýlený, šlo o riskantní podnik. Zde jsou tedy jeho zkušenosti:

 

Myslíte pouze na peníze

Asi nejde o žádnou překvapivou myšlenku, která by vás také nenapadla. Zajímavé ale je, že celý život se najednou začíná točit kolem desetikorunových, maximálně stokorunových částek. Ihned poté, co mi přišla na účet snížená výplata, s hrůzou jsem si uvědomil, že nejsem schopný platit své běžné výdaje. Osekal jsem tedy zábavu, ošacení, zábavu, ještě jednou zábavu a jídlo a začal hledat co nejodpornější a nejhůře placené brigády, abych se životu chudáka přiblížil co nejvíce.

Překvapivě brzy jsem si uvědomil, že mě začali příšerně rozčilovat všichni ti známí, kteří na sociálních sítích vytrubují do světa pseudohluboké hlášky typu „život není jenom o penězích“, „důležité je, aby tě práce bavila“ nebo „štěstí si za peníze nekoupíš“. Zatímco dříve jsem o nich přemýšlel jako o mírně pomatených citlivkách, najednou jsem odhalil tu podivnou absurditu.

Co ti o tom ví? Plácali se někdy skutečně na dně? Nebo si u své cibetkové kávy těmito moudry kupují jakési pomyslné odpustky? Stačí občas sdílet nějaké to Háelpéčko (rozumějte HLP – hluboký lidský příběh) o tom, jak jeden druhému závidíme auto a přitom někdo jiný nám závidí nohy, a mají pocit, že si odpracovali svůj kus pro dobro světa. Jak mi najednou byli sympatičtí ti přátelé, kteří nerozdávají falešnou lítost, ale bezostyšně vytrubují do světa svoji sobeckost. Ať se předvádějí, když na to mají, ale ať mě proboha nelitují.

 

Na jídle se dají ušetřit neuvěřitelné částky

Souvisí to tak trochu s předešlou částí. Ale jelikož můj rozpočet čítal přibližně 130 korun na den a čas od času jsem chtěl zapomenout na nespravedlivost světa u nějakého alkoholu, musel jsem se sakra otáčet, abych přežil. Začal jsem tedy sbírat podklady pro článek o tom, jak se co nejlépe nějaké najíst zdarma. Některé metody člověk zvládne rychleji, některé pomaleji. Musím uznat, že když jsem v doprovodu zkušeného kolegy freegana vybíral coby učeň kontejner za jedním z velkých obchoďáků a šel kolem hlídač, málem jsem se studem propadl do země. Nechal jsem krásný kus nahnilého zelí svému osudu a vzal raději roha. Většinou jsem však jel osvědčenou metodu: brambory se solí a zakysané mléko, chleba s levným salámem a v neděli vajíčka.

 

Zruinovaný osobní život

Nejsou peníze, není láska. Jestliže dříve jsem jednoduše zabrousil do nějakého baru nebo si případně zašel do jednoho z veřejných bytů na Vinohradech, najednou jsem začal být odkázaný na sex s manželkou. No dobře, na monitor. Pokud bych nějakou manželku měl, patrně by mě opustila hned poté, co bych jí s vážnou tváří oznámil svůj záměr stát se dobrovolně chuďasem.

Co je ale horší, pomalu jsem začal sám sebe vylučovat z kolektivu dosavadních přátel. Vždy, když byla nějaká slezina, musel jsem odpovídat, že bych sice rád šel, ale že bohužel nemám peníze. Zkouším teď takový experiment, víte? Přátelé mě sice vždy ochotně pozvali, ale po měsíci mi začalo být trapně. Všichni mě už pozvali dvakrát a jejich ochota přestávala být taková jako na začátku. Někdy mě dokonce nepozvali, jindy jsem s díky odmítl já a vymyslel si vždy nějakou věrohodnou historku. Často jsem nemohl přijít doopravdy, protože jsem si našel parádní práci nočního hlídače za 70 Kč/h hrubého. No neber to! V Praze.

 

Práce, jó práce

Musím říci, že hákovat noční čtrnáctky a mít za to přibližně 850 korun denně není žádná hitparáda. Pokorně se šklebit na juniory a seniory z korporátního světa, kteří se na vás dívají pohledem, že by si o vás neopřeli ani kolo, je opravdová potupa. Nevím, jak dlouho bych to vydržel, kdybych neměl na výběr, ale asi by to ve mně zanechalo trvalé následky a já v příštích volbách hodil do urny lísteček se značkou KSČM nebo Tomio Okamura. Zatímco jsem se tedy nechal sekýrovat posledním poskokem ve firmě, tiše jsem spřádal ďábelské plány o tom, jak o něm brzy napíšu jedovatý článek. To ho naučí. Ví vůbec, kdo já jsem? Kdo jsem byl a kdo ještě budu?

Nejhorší na nenáviděné práci za malé peníze je ale fakt, že v ní musíte být celou dobu svého mrzkého života. Extra směny se prostě hodí. Jednak máte o pár stovek navíc a jednak o den méně na utrácení peněz. Abyste tohle zlo nějak přežili, najdete si vždy nějakou příležitost k tomu, abyste i ze svého podřadného fleku lidem ukázali, že vy jste pánem situace, ne oni. Když tedy vidíte na kameře, jak vám neznámý mladík ve dvě ráno močí na dveře od garáží, jednoduše zmáčknete tlačítko a zvednete je. Scénu, ve které se snaží uprostřed výkonu své potřeby dostat nemotorně z místa činu, si potom ještě týden vyprávíte s kolegy spolutrpiteli jako zážitek měsíce. Trochu smutné je, že když to vyprávíte svým přátelům, mají vás právem za pošuka. Zoufalství toho, že to pro vás bylo doopravdy jeden z největších zážitků poslední doby, však už raději nikde neventilujete.

 

Sebevědomí? Cizí slovo

Tohle všechno se samozřejmě projevuje na vašem sebevědomí. Zatímco před experimentem jsem s ním neměl žádný problém, po třech měsících, kdy jsem mohl vyprávět pouze historky o vybírání popelnic a konfliktech s opilci, už jsem na tom tak dobře nebyl. První měsíc jsem na otázku „co vlastně děláš“ odpovídal slovy „ale, takový experiment“. A následně jsem se snažil vše vysvětlit. Brzy jsem ale rezignoval a odpovídal, že tak různě. Přiznat hlídače za pár šupů bylo pro mé ego přeci jen přes čáru.

 

Zpátky na výsluní

Ačkoli se to mnohdy během těch tří měsíců zdálo nepravděpodobné, přežil jsem. A světe div se, zkušenost s životem chudáka mi po návratu vzhůru v mnoha oblastech pomáhá. Nejvíce však u žen. Když jsem neměl ani vindru, ženy se mi, nevím proč, vyhýbaly obloukem. Ale když jim dnes koupím drink a začnu vyprávět srdceryvný příběh o tom, jak jsem musel kvůli práci zakusit život na dně, jsou moje. Tedy až po tom, co si nenápadně ověří, že už jsem z toho venku.

 

Sdílejte

Komentáře

 

David Píta

 
RSS | © Copyright 2015 Finpark.cz